Není to zase tak dávno, co se řešil mega zápas Ngannou vs Jones. Bylo to v době, kdy byl Ngannou šampion UFC, ale končila mu smlouva a jednalo se o té další. To, jak jednání dopadla, všichni dobře víme. Ngannou odešel a spojil se s PFL, kde ho v říjnu čeká MMA premiéra. Téma zápas Ngannou vs Jones však nedávno znovu otevřel Dana White, který „obvinil“ Francise z toho, že souboj nedopadl, na což má Ngannou jasnou odpověď.
Škoda! Tohohle expresního pokořitele legendy už asi bohužel v OKTAGONu neuvidíme
„Tak tu zase máme nový příběh, který Dana potřebuje říct tak, jak se mu to hodí. Co se týče mě, tak mohu říct, že mi ze strany UFC bylo sděleno, že se mnou Jon Jones bojovat nechce. O ten zápas jsem stál, ale navzdory mnoha schůzkám jsme vždy došli k tomu, že už Jones zápasit nechce, protože má spokojený život a tak podobně.
Dana prostě jen zase říká příběh tak, jak se mu to hodí, což není žádná novinka. Rád ovládá narativ, takže je pak vlastně jedno, co je pravda, ale jde o to, co a kdy řekne. Chtěl jsem zápas s Jonesem, ale nechtěl jsem se nechat lapit do dalšího nevýhodného kontraktu s UFC. Chtěl jsem, aby bylo jasno a jednou z podmínek bylo, že budu zápasit s Jonesem. Nedokázali mi to však zaručit,“ reagoval Ngannou na Whiteovo vyjádření.
To, že si White, podobně jako všichni promotéři, rád ohýbá realitu a mění názory, je známá věc. Po souboji Ngannou vs Gane například mluvil o tom, že by měl Jones jít radši do střední váhy, protože v těžké nemá šanci, aby pak po odchodu Francise a návratu Jonese mluvil o tom, jak se Ngannou Bonese bojí.
Ngannou promluvil o srdcervoucí ztrátě
„Měl nějakou malformaci na mozku, což jsme nevěděli,“ rozpovídal se Francis Ngannou o bolestné ztrátě. „Dvakrát omdlel. Poprvé to bylo v Kamerunu, kdy jsme ho odvezli do nemocnice. Nic tam nenašli. Podruhé to bylo v Saúdské Arábii, vzali jsme ho tedy znovu do nemocnice. Provedli tam spoustu vyšetření, ale nic nezjistili. Udělali EEG, neudělali však tomografii ani magnetickou rezonanci, protože podle nich byl jejich závěr, že má oteklé plíce.
Po všech těch vyšetřeních mu dali nějaké léky, že bude v pořádku. Prý se není čeho bát. Nejdřív mysleli i na astma. Dali mu třeba ventilátor a potom, po nějakých výzkumech, ho vyndali. To mi dodalo sebedůvěru.
Vzpomínám si, jak jsem se právě dostal do Dubaje a psychicky jsem na tom nebyl úplně špatně. Říkal jsem si, že život je dobrý. Šel jsem si zacvičit do posilovny. Sedím vzadu na kole a snažím se zavolat rodině, chtěl jsem s ním mluvit. Volal jsem jeho mámě a jeho máma mi nezvedala telefon. Říkám si: ´Až skončím, půjdu se osprchovat, lehnu si do postele a zavolám mu.´ Po třiceti minutách mi zazvonil telefon a byl to můj mladší bratr.
Říkal: ‚Brácho, tady to nejde dobře.´ Já na to: ‚Co se děje?´ Řekl: ‚Kobe, omdlel, nedýchá, jsme v nemocnici, vyhodili mě z pokoje.´ Říkám: ‚Co se děje?‘ Jak jsme si povídali, tak se taky snažil získat informace, takže jsem ho ztratil asi na tři nebo čtyři minuty. Pak si vzala telefon sestra.
Řekla: ‚No, je pryč. Prostě jen tak. Je pryč´. Jak to myslíš, že je pryč? Jak to, že je pryč? Tomu klukovi bylo 15 měsíců, byl větší než 15 měsíců. Rostl. Byl to ten nejradostnější, nejšťastnější kluk široko daleko. Jak to myslíš, že je pryč?
Myslel jsem, že se mi to jen zdá. Myslel jsem, že řeknou, že to není pravda. Znovu jsem volal a všichni mi to potvrdili. Volala jsem mámě, máma se rozplakala. Co to do pr*ele je? To bylo ono.
Vrátíte se do bytu a vidíte všechny jeho hračky, věci, se kterými si hrál, věci, které jste mu onehdy vzali a dali sem, jsou tam, ale on už tam není a už tam nikdy nebude. Když se vás lidé kolem zeptají, co chcete nebo co vás může potěšit, nevíte. Nejde nic. Je to opravdu o tom, čelit tomu každý den, brát to popořadě.
Alespoň nyní vím, že až umřu, tak půjdu za svým dítětem. Uvidím ho. Nebojím se smrti. Pořád chci žít, ale když se dostanete do takového bodu, tak to vidíte jinak. Takže se nějakým způsobem vlastně těšíte na to, až se to stane.“