Francis Ngannou se nám naposledy představil v boji s boxerským titánem Joshuou, na kterého nestačil a naopak byl tvrdě ukončen. Vydělal si však pořádný balík peněz, na který by si v MMA jen tak nesáhl. I přesto se však začalo spekulovat o návratu do klece, který však zmařila tragická ztráta syna, o které nyní Ngannou otevřeně promluvil…
To byste neuhodli! Končící Vémola odhalil, komu by nejradši předal titul šampiona
„Měl nějakou malformaci na mozku, což jsme nevěděli,“ rozpovídal se Francis Ngannou o bolestné ztrátě. „Dvakrát omdlel. Poprvé to bylo v Kamerunu, kdy jsme ho odvezli do nemocnice. Nic tam nenašli. Podruhé to bylo v Saúdské Arábii, vzali jsme ho tedy znovu do nemocnice. Provedli tam spoustu vyšetření, ale nic nezjistili. Udělali EEG, neudělali však tomografii ani magnetickou rezonanci, protože podle nich byl jejich závěr, že má oteklé plíce.
Po všech těch vyšetřeních mu dali nějaké léky, že bude v pořádku. Prý se není čeho bát. Nejdřív mysleli i na astma. Dali mu třeba ventilátor a potom, po nějakých výzkumech, ho vyndali. To mi dodalo sebedůvěru.
Vzpomínám si, jak jsem se právě dostal do Dubaje a psychicky jsem na tom nebyl úplně špatně. Říkal jsem si, že život je dobrý. Šel jsem si zacvičit do posilovny. Sedím vzadu na kole a snažím se zavolat rodině, chtěl jsem s ním mluvit. Volal jsem jeho mámě a jeho máma mi nezvedala telefon. Říkám si: ´Až skončím, půjdu se osprchovat, lehnu si do postele a zavolám mu.´ Po třiceti minutách mi zazvonil telefon a byl to můj mladší bratr.
Říkal: ‚Brácho, tady to nejde dobře.´ Já na to: ‚Co se děje?´ Řekl: ‚Kobe, omdlel, nedýchá, jsme v nemocnici, vyhodili mě z pokoje.´ Říkám: ‚Co se děje?‘ Jak jsme si povídali, tak se taky snažil získat informace, takže jsem ho ztratil asi na tři nebo čtyři minuty. Pak si vzala telefon sestra.
Řekla: ‚No, je pryč. Prostě jen tak. Je pryč´. Jak to myslíš, že je pryč? Jak to, že je pryč? Tomu klukovi bylo 15 měsíců, byl větší než 15 měsíců. Rostl. Byl to ten nejradostnější, nejšťastnější kluk široko daleko. Jak to myslíš, že je pryč?
Myslel jsem, že se mi to jen zdá. Myslel jsem, že řeknou, že to není pravda. Znovu jsem volal a všichni mi to potvrdili. Volala jsem mámě, máma se rozplakala. Co to do pr*ele je? To bylo ono.
Vrátíte se do bytu a vidíte všechny jeho hračky, věci, se kterými si hrál, věci, které jste mu onehdy vzali a dali sem, jsou tam, ale on už tam není a už tam nikdy nebude. Když se vás lidé kolem zeptají, co chcete nebo co vás může potěšit, nevíte. Nejde nic. Je to opravdu o tom, čelit tomu každý den, brát to popořadě.
Alespoň nyní vím, že až umřu, tak půjdu za svým dítětem. Uvidím ho. Nebojím se smrti. Pořád chci žít, ale když se dostanete do takového bodu, tak to vidíte jinak. Takže se nějakým způsobem vlastně těšíte na to, až se to stane.“
