Manažer prozrazuje, jak se změnila Procházkova hodnota po prohře s Pereirou

MMA je hodně přísný svět, kterému je velice těžké se zavděčit. Bojovníci a bojovnice jsou totiž často krátkozrace vnímáni podle posledního zápasu a výkonu. Dařilo se? Skvělé. Přišla prohra? To už tak dobré není, protože s tou se pojí kritika, pochyby a další negativní reakce. Jiří Procházka však ničemu z toho nedovolil, aby na něm ulpělo. Naopak si z prohry vzal cennou lekci a motor do dalšího boje. Navíc ani jeho hodnota nebyla prohrou nijak extra poznamenaná.

Leo Brichta pohotově popřel slova RFA promotéra Borise Marhanského

„Mám pocit, že lidi vnímají Jiřího jako personu, než že by tam byl nějaký šílený propad v tom, že prohrál. Mám skoro pocit, že se nám to spíš podařilo posílit. Všechno špatné je pro něco dobré. Tento sport, který není sport, ale spíše umění, stavíme jako nástroj. Z marketingového a PR hlediska je to o tom, že stavíme Jiřího personu, což znamená, že budujeme dlouholetou vizi. Je to o tom, abychom dostali jeho postavení v tom, co má rád a dokáže dělat. To znamená lídrovství či motivátorství v makání a přístupu k životu.

Tohle se nám celkem daří. Co člověk vnímá a sleduje na zpětných vazbách, tak to tak je. Sport to ve finále tolik neovlivňuje. Prioritní cíl byl ten, aby Jiří měl personu, která dokáže strhnout dav ideálně k něčemu dobrému a víc to budovat. Sportovní výkon v bojovém umění je k tomu nástroj,“ prozradil manažer a PR specialista Matěj Kretík pro Sport.cz, že se Jiřího hodnota po prohře vlastně moc nezměnila a možná dokonce vzrostla.

Právě Kretík by chtěl Procházkovi dopomoci k tomu, aby byl nejlépe vydělávajícím sportovcem v ČR, k čemuž však vede hodně dlouhá cesta, „V komentářích mi to vždycky někdo omlátí o hlavu, protože si myslí, že jsem magor, co je na prachy. Když jsme ale začali stavět Jiřího, tak lidi musí pochopit, že v té době nebyl ani šampionem Rizinu, což znamená, že tenhle cíl byl tak strašně daleko, dá se říct až nerealistický, že tím, jak svůj výkon posouval a jaké dělal zápasy, tak lidem začalo docházet, že to myslíme vážně.

Myslíme to tak od začátku, ale je to takové to: Chci tohle auto nebo tolik peněz. V tu chvíli, kdy si to člověk říká, sám v sobě ví, že to nejde. Pro nás to byla motivace udělat co nejlépe práci kolem toho. Nebylo to vůbec o finančním ohodnocení, navíc je to takové plovoucí, protože je to každý rok jinak. Není to o penězích, ale o jakési kolonce v časopisu Forbes, který se tím zabývá.“