Dustin Poirier kroutí hlavou nad zvláštním rozhodnutím Chandlera
22/07/2026 11:00 Od Pavel Bartos
Kategorie
Na speciální UFC akci v Bílém domě jsme měli možnost vidět i veterána Chandlera, který se pokusil přetrhnout sérii proher. V bitvě se šikovným Ruffym se mu to však nepodařilo a nakonec z toho byla čtvrtá UFC prohra v řadě. Naposledy Michael vyhrál v souboji s vyčpělým Fergusonem, což bylo v roce 2022, což už nějaký pátek je. Chandler se však i přesto evidentně nevzdává...
"Se vší úctou, zakopali jsme válečnou sekeru a podali si ruce," řekl Duatin Poirier, který po prohře s Hollowayem ukončil kariéru. "Ale Michaele Chandlere, co to vlastně děláš? Viděl jsem jednu zprávu, nevím, jestli je to oficiální, ale prý se možná přesune do welterové váhy. Když tě poráží a ukončují borci z lehké váhy a dostáváš tolik ran, co s tebou udělají ti z welteru? Je moc malý. Nemá dost dlouhé končetiny. Chci vědět, o co mu vlastně jde?"
Chandler je pověstný tím, že se nevzdává, ale je otázkou, zda je přestup do welteru dobrý nápad. Ano, asi by nemusel tolik shazovat, ale na váhu by byl opravdu hodně malý.
Poirier taky přiznal krizi
"Fakt jsem to podělal. Byl Den otců. Ráno jsem se cítil dobře, byl jsem s dětmi, ale pak jsem jel do práce a po cestě mě znovu trefil ten dobře známý pocit. Je to takový mrak v mé hlavě, kterého se prostě nemohu zbavit. Začal jsem tedy popíjet a nechal jsem se unést. Nakonec to skončilo mým zatčením. Zničil jsem tím všechno, na čem jsem pracoval? Zatím nevím... Samozřejmě to celé mohlo dopadnout mnohem hůř.
Byl jsem prostě naštvaný na celý svět. Nemohl jsem ten den přestat myslet na svého otce, který je v podstatě bezdomovec. Snažil jsem se ho z toho dostat, ale on se prostě zase vrátil na ulici. Nechci se na to nijak vymlouvat, ale prostě mě to na Den otců nějak víc trefilo. Nikdy jsem o tom nemluvil veřejně, ale mohu říct, že jsem se vrátil k terapiím. Snažím se na tom pracovat.
Všechno se to táhne do mého dětství. Moje máma by o mně řekla, že jsem byl alkoholik už jako dítě. Začal jsem pít někdy kolem 12 nebo 13 let. Vyhodili mě tehdy ze školy a dokonce jsem byl zatčený. V té době jsem neměl žádné životní cíle...
Nakonec jsem se však dokázal dostat na vrchol světa... I to však byla kapitola, která skončila. Když myslím na konec kariéry, tak se mi hrnou slzy do očí. Když jsem položil rukavice na podlahu, tak jsem tam nechal kus sebe. Mám teď v sobě tak nějak prázdno. Jako bojovník jsem tehdy umřel. Skončil jsem. Teď musím jít jinou cestou a tak nějak se na to snažím přijít. 20 let jsem o něčel snil a teď si musím najít něco jiného, o čem budu snít. Musím se však smířit s tím, že to, co mi dával boj, mi už nic jiného nedá. Boj pro mě byl určitá terapie."