O hlavní zápas poslední mega PFL karty se postaral souboj doslova obrů Ngannou vs Ferreira, před kterým bylo velkou otázkou, v jaké formě se Francis po 3 letech vrátí zpět do klece. No, žádná „rez“ na něm znát nebyla. Predátor totiž znovu lovil a nakonec i ulovil.
Bojkotovaná Hanka Gelnarová má za sebou náročnou KSW premiéru
Oba borci se na začátku hodně přeměřovali, ale poté se pustili do výměn, kterých Ngannou využil k tomu, aby souboj přesunul na zem. Tam Ferreira zahrozil submisí, ale tu Ngannou ubránil a poté z dominantní pozice rozjel kanonádu, které Ferreira nebyl schopen vzdorovat. Francis bil dál a dál, až soupeř zůstal bezvládně ležet na zemi a po ukončení souboje mu sakra dlouho trvalo, než přišel l sobě a byl schopný se postavit na vlastní nohy. Ngannou má tedy na kontě další tvrdé ukončené hned v prvním kole, díky kterému se stává novým PFL šampionem těžké váhy.
PFL Battle of the Giants – Výsledky:
Francis Ngannou def. Renan Ferreira via KO (R1, 3:32)
Cris Cyborg def. Larissa Pacheco via unanimous decision (49-46 x3)
Johnny Eblen def. Fabian Edwards via unanimous decision (48-47 x3) (live blog)
Zafar Mohsen def. Husein Kadimagomaev via unanimous decision (30-27 x3)
Paul Hughes def. A.J. McKee via split decision (29-28 x2, 28-29)
Raufeon Stots def. Marcos Breno via submission (RNC) (R3, 3:01)
Makkasharip Zaynukov def. Dedrek Sanders via unanimous decision (30-26, 30-26, 30-26)
Ibragim Ibragimov def. Nacho Campos via unanimous decision (30-27, 30-27, 30-27)
Taha Bendaoud def. Tariq Ismail via submission (triangle choke) — R2, 3:51
Ngannou bojoval pro zesnulého syna
„Měl nějakou malformaci na mozku, což jsme nevěděli,“ rozpovídal se Francis Ngannou o bolestné ztrátě. „Dvakrát omdlel. Poprvé to bylo v Kamerunu, kdy jsme ho odvezli do nemocnice. Nic tam nenašli. Podruhé to bylo v Saúdské Arábii, vzali jsme ho tedy znovu do nemocnice. Provedli tam spoustu vyšetření, ale nic nezjistili. Udělali EEG, neudělali však tomografii ani magnetickou rezonanci, protože podle nich byl jejich závěr, že má oteklé plíce.
Po všech těch vyšetřeních mu dali nějaké léky, že bude v pořádku. Prý se není čeho bát. Nejdřív mysleli i na astma. Dali mu třeba ventilátor a potom, po nějakých výzkumech, ho vyndali. To mi dodalo sebedůvěru.
Vzpomínám si, jak jsem se právě dostal do Dubaje a psychicky jsem na tom nebyl úplně špatně. Říkal jsem si, že život je dobrý. Šel jsem si zacvičit do posilovny. Sedím vzadu na kole a snažím se zavolat rodině, chtěl jsem s ním mluvit. Volal jsem jeho mámě a jeho máma mi nezvedala telefon. Říkám si: ´Až skončím, půjdu se osprchovat, lehnu si do postele a zavolám mu.´ Po třiceti minutách mi zazvonil telefon a byl to můj mladší bratr.
Říkal: ‚Brácho, tady to nejde dobře.´ Já na to: ‚Co se děje?´ Řekl: ‚Kobe, omdlel, nedýchá, jsme v nemocnici, vyhodili mě z pokoje.´ Říkám: ‚Co se děje?‘ Jak jsme si povídali, tak se taky snažil získat informace, takže jsem ho ztratil asi na tři nebo čtyři minuty. Pak si vzala telefon sestra.
Řekla: ‚No, je pryč. Prostě jen tak. Je pryč´. Jak to myslíš, že je pryč? Jak to, že je pryč? Tomu klukovi bylo 15 měsíců, byl větší než 15 měsíců. Rostl. Byl to ten nejradostnější, nejšťastnější kluk široko daleko. Jak to myslíš, že je pryč?
Myslel jsem, že se mi to jen zdá. Myslel jsem, že řeknou, že to není pravda. Znovu jsem volal a všichni mi to potvrdili. Volala jsem mámě, máma se rozplakala. Co to do pr*ele je? To bylo ono.
Vrátíte se do bytu a vidíte všechny jeho hračky, věci, se kterými si hrál, věci, které jste mu onehdy vzali a dali sem, jsou tam, ale on už tam není a už tam nikdy nebude. Když se vás lidé kolem zeptají, co chcete nebo co vás může potěšit, nevíte. Nejde nic. Je to opravdu o tom, čelit tomu každý den, brát to popořadě.
Alespoň nyní vím, že až umřu, tak půjdu za svým dítětem. Uvidím ho. Nebojím se smrti. Pořád chci žít, ale když se dostanete do takového bodu, tak to vidíte jinak. Takže se nějakým způsobem vlastně těšíte na to, až se to stane.“
