Francis Ngannou se nám v rámci MMA naposledy představil na začátku roku 2022, kdy porazil svého bývalého týmového kolegu Ganea a obhájil tak titul šampiona těžké váhy. Poté se však s UFC rozloučil a místo do klece zamířil do ringu, kde svedl bitvy s Furym a Joshuou. Až nyní má před sebou konečně návrat do PFL klece. 19.10. ho totiž čeká souboj s obrem Renanem Ferreirou, který si evidentně nebude brát servítky.
Škoda! Tohohle expresního pokořitele legendy už asi bohužel v OKTAGONu neuvidíme
„Francis je skvělý sportovec. Jeho kariéru už nějaký ten pátek sleduji a musím říct, že na mě udělal dojem. Když ho tu teď vidím před sebou, tak se jen ujišťuji v tom, co už jsem dávno věděl, tedy že jde o hodně velkého a silného borce, který dokáže ukončit zápas jednou ranou,“ rozpovídal se Ferreira na tiskové konferenci. „Francis měl však nyní dlouhou pauzu, která by se na něm mohla podepsat. Jsem pro něj velký problém. Můžu ho vypnout v postoji, ale stejně tak ho můžu vzít na zem a wrestlit. Mám šanci na KO i submisi, takže by s tím měl počítat.“
Potud se Ferreira vyjadřoval spíše s respektem, ale poté přeci jen možná zašel až moc za hranu. „Francis má za sebou hodně náročný rok, ale rád bych ho upozornil, že ta nejtěžší životní zkouška ho teprve čeká. Já jsem ta zkouška. Já budu jeho největší problém tento rok,“ připomněl Ferreira, že má za sebou Ngannou bolestnou ztrátu a naznačil, že to nebude nejtěžší moment tohoto roku, o čemž se dá samozřejmě pochybovat, protože nic se asi nedá srovnat se ztrátou malého syna. Komunitou tak běží názory, zda Ferreira zbytečně nezašel za únosnou hranu, ale zdá se, že si Francis z vyjádření nic nedělal.
Ngannou promluvil o srdcervoucí ztrátě
„Měl nějakou malformaci na mozku, což jsme nevěděli,“ rozpovídal se Francis Ngannou o bolestné ztrátě. „Dvakrát omdlel. Poprvé to bylo v Kamerunu, kdy jsme ho odvezli do nemocnice. Nic tam nenašli. Podruhé to bylo v Saúdské Arábii, vzali jsme ho tedy znovu do nemocnice. Provedli tam spoustu vyšetření, ale nic nezjistili. Udělali EEG, neudělali však tomografii ani magnetickou rezonanci, protože podle nich byl jejich závěr, že má oteklé plíce.
Po všech těch vyšetřeních mu dali nějaké léky, že bude v pořádku. Prý se není čeho bát. Nejdřív mysleli i na astma. Dali mu třeba ventilátor a potom, po nějakých výzkumech, ho vyndali. To mi dodalo sebedůvěru.
Vzpomínám si, jak jsem se právě dostal do Dubaje a psychicky jsem na tom nebyl úplně špatně. Říkal jsem si, že život je dobrý. Šel jsem si zacvičit do posilovny. Sedím vzadu na kole a snažím se zavolat rodině, chtěl jsem s ním mluvit. Volal jsem jeho mámě a jeho máma mi nezvedala telefon. Říkám si: ´Až skončím, půjdu se osprchovat, lehnu si do postele a zavolám mu.´ Po třiceti minutách mi zazvonil telefon a byl to můj mladší bratr.
Říkal: ‚Brácho, tady to nejde dobře.´ Já na to: ‚Co se děje?´ Řekl: ‚Kobe, omdlel, nedýchá, jsme v nemocnici, vyhodili mě z pokoje.´ Říkám: ‚Co se děje?‘ Jak jsme si povídali, tak se taky snažil získat informace, takže jsem ho ztratil asi na tři nebo čtyři minuty. Pak si vzala telefon sestra.
Řekla: ‚No, je pryč. Prostě jen tak. Je pryč´. Jak to myslíš, že je pryč? Jak to, že je pryč? Tomu klukovi bylo 15 měsíců, byl větší než 15 měsíců. Rostl. Byl to ten nejradostnější, nejšťastnější kluk široko daleko. Jak to myslíš, že je pryč?
Myslel jsem, že se mi to jen zdá. Myslel jsem, že řeknou, že to není pravda. Znovu jsem volal a všichni mi to potvrdili. Volala jsem mámě, máma se rozplakala. Co to do pr*ele je? To bylo ono.
Vrátíte se do bytu a vidíte všechny jeho hračky, věci, se kterými si hrál, věci, které jste mu onehdy vzali a dali sem, jsou tam, ale on už tam není a už tam nikdy nebude. Když se vás lidé kolem zeptají, co chcete nebo co vás může potěšit, nevíte. Nejde nic. Je to opravdu o tom, čelit tomu každý den, brát to popořadě.
Alespoň nyní vím, že až umřu, tak půjdu za svým dítětem. Uvidím ho. Nebojím se smrti. Pořád chci žít, ale když se dostanete do takového bodu, tak to vidíte jinak. Takže se nějakým způsobem vlastně těšíte na to, až se to stane.“
